Ukázka z 2.dílu knihy Tři vlny dobrovolníků a Nová Země, autorka Dolores Cannon

PATNÁCTÁ KAPITOLA
DALŠÍ DOBROVOLNÍCI
 
Možná se zdá divné spojovat UFO a mimozemšťany s Třemi vlnami dobrovolníků a nadcházejícím dimenzionálním posunem do Nové Země. Ale vlastně se k sobě hodí docela dobře. To proto, že celý koncept vetřelců nebo mimozemšťanů byl od začátku veden v atmosféře strachu a nedůvěry. Většina badatelů hledá a objevuje to, co považují za zlo a hrůzu. To vše vychází z jejich hodnotového systému; vytvářejí přesně to, čeho se bojí. Nikdy je ani nenapadl koncept, který jsem objevila já: že my jsme oni a oni jsou my. Tyto bytosti nás vytvořily, takže nijak netouží svým dětem ubližovat. Protože nám dali svobodnou vůli a řídí se nařízením o nezasahování, mohou se jen dívat a potřásat hlavami nad stupiditou a nedospělým chováním svých dětí. Když ostatní badatelé používají u svých klientů hypnózu, běžně udržují osobu v lehkém stavu, místo aby je uvedli do hlubokého stavu, který používám já. V lehkém stavu transu se člověk zaplete do emocí a ovládne jej strach. Mimozemšťani si jsou dobře vědomi vlivu, který na lidi mají, ať už svým vzhledem nebo svými aktivitami, a byli by raději, kdyby člověk na setkání s nimi neměl žádné vzpomínky. Jsou zde z určitého důvodu a to takového, kterému by člověk se vzpomínkami vymazanými zrozením ve fyzickému těle, nerozuměl. Mnoho lidských bytostí si nepamatuje své napojení až do chvíle, než jejich mise dosáhla správné úrovně, aby jí byli schopni porozumět. Kdyby se jim vzpomínky vybavily příliš brzy, mohl by být experiment ohrožen. „Oni“ říkali, že ideální situace by byla, kdyby člověk nikdy nevěděl, co se děje, že se setkávají. Nechtějí rušit lidský život. Ale přísady v našem jídle, znečišťující látky v atmosféře, pokud člověk užívá jakékoliv drogy (pro zábavu nebo ze zdravotních důvodů) nebo požívá alkohol, to vše mění chemii našeho mozku. To způsobuje, že si vzpomenou na nějaké setkání (ať již skutečné nebo ve snu) v překroucené podobě. Je zabarveno jejich emocemi, takže vnímají, že se jim děje něco odporného, protože to, co se jim děje, je za hranicí jejich chápání. Proto je lepší, pokud jsou jejich vzpomínky mimozemšťany vymazány. Strach je nejsilnější emoce, kterou člověk cítí. Pokud něčemu nerozumí, vyvolává to strach, který přirozeně narušuje paměť. V metodě, kterou požívám já, je vědomá mysl odstavena na vedlejší kolej, takže můžeme komunikovat s PV, částí, která má veškeré znalosti. Pak můžeme objevit skutečný příběh, nebo takovou část příběhu, kterou PV považuje za přiměřenou. Ví, v jakém bodě své cesty se člověk nachází a jaký je jeho úkol, a ví, kolik může unést. Nikdy člověku nenaloží více, než může unést, a to musím při sezení respektovat. Pokud PV při sezení řekne, že nemůže poskytnout více informací, nebo že nenastal čas, aby bylo něco osvětleno, pak to musím respektovat. K PV se musí vždy přistupovat s velkým respektem, a já musím navázat s touto částí klientovy mysli příjemný pracovní vztah. Proto jsem schopna získat informace, které by ostatní badatelé nikdy neobjevili.
Důvod, proč se téma mimozemšťanů hodí ke Třem vlnám, je ten, že tito dobrovolníci často pocházejí z jiných dimenzí, planet nebo vesmírných lodí. Jak jsem říkala dříve, dobrovolníci jsou čisté a nezkažené duše, které přichází na Zemi v tuto dobu, aby nám pomohly zvládnout přechod do Nové Země. Většina z nich nikdy v lidském těle nežila a nejsou chyceny v kole karmy. V sérii Spletitý vesmír* jsem objevila, že mnoho z nich přichází přímo od Boha, nebo ze Zdroje a nikdy nežily v žádném typu těla. Byly vždy sjednoceny se Zdrojem a nebyly vyslány na dlouhou cestu experimentování a lekcí kvůli rozšíření vědomostí Zdroje. Byly docela spokojené, zatímco existovaly sjednocené s prostředím absolutní lásky, a s odchodem souhlasily jen proto, aby pomohly Zemi. V sérii Spletitý vesmír* mnoho z nich hovoří o schůzkách, které se konaly na spirituální straně a na dalších místech. Na těchto schůzkách jim bylo řečeno, že Země má potíže a potřebuje pomoc zvenčí. Žádali o dobrovolníky, a mnoho z nich tuto výzvu přijalo. Jedna říkala: „Tupě jsem zvedla ruku a řekla, že půjdu.“ Když říkala „tupě“, myslela tím, že vůbec neměla potuchy o obtížích, které ji čekají. Tyto jemné duše pouze chtěly pomoct, z lásky. Když se sem dostanou, dojde jim, proč se tomu tady říká nejnáročnější planeta ve vesmíru. Také v této knize jsme odhalili, že někteří z nich jsou duchové nebo energie, které cestovaly a zkoumaly, a nikdy nepocítily potřebu se zhmotnit. Je zřejmé, proč tyto duše zažívají problémy s přizpůsobováním se takovému nepřátelskému a zvláštnímu prostředí. Považují je za statečné a jsou velmi obdivováni, že souhlasili, že na sebe vezmou takový náročný úkol.
Teď se podíváme na případy, u kterých jsem zjistila, že jedinec žil na vesmírných lodích a jiných planetách a v jiných dimenzích a ve skutečnosti vůbec netoužil poznávat Zemi. V mé knize Strážci** jsem popsala dvacet pět let svého výzkumu obvyklých zážitků s UFO a případy únosů. V této knize jsem si myslela, že jsem našla odpovědi na všechno, co by si kdo mohl o tomto fenoménu přát vědět. Ale mýlila jsem se, ještě mnoho toho zůstalo skryto. Když jsem tuto knihu napsala, nebyl jsem si ještě vědoma spojení s dobrovolníky a jejich obtížnou roli na Zemi. Z tohoto úhlu pohledu nejsou mimozemšťani útočníci, ale ochránci. Jen chrání a sledují své spřízněnce. Přestože si toho tento druh dobrovolníků není vědom, nejsou nikdy sami. Lidé, které nechali za sebou, na ně dohlížejí, aby se ujistili, že jsou v pořádku a dobře se přizpůsobili zdejšímu nepřátelskému prostředí na Zemi. Už jsem takové případy našla a psala o nich v sérii knih Spletitý vesmír*, ale v tu dobu jsem ještě neviděla celý obraz. O těch budu mluvit v této knize, tak jak se mi pokračování příběhu odhaluje.
 
* Originální název Convoluted Universe – pozn. překl.
** Originální název The Custodians – pozn. překl.
 
CHYBĚJÍCÍ ČAS
V celé mé práci docházelo k mnoha zvratům a odbočkám a vydávala se různým směrem. Tak proč bych měla být překvapená, že má práce s UFO a mimozemšťany se také vydala jinam? V mé minulé práci jsem zkoumala případy chybějícího času, a incidenty zkondenzovaného času (uvedené ve Strážcích*), ale vždycky jsem to dokázala spojit s fyzickými bytostmi na vesmírných lodích. Bylo to pro mě tak nějak jednodušší pochopit, když se to drželo v limitech, se kterými si vědomá mysl dokázala poradit. Ale má práce se nyní ubírá směrem, kdy se mnoho událostí děje s bytostmi nebo dopravními prostředky, které fyzické nejsou. Podvědomá mysl to považuje za přirozené, nicméně vědomá mysl člověka to považuje za poněkud zvláštní koncept. Naše mysli se skutečně otevíraly, a to ovlivnilo veškerou mou práci. Musela jsem naprosto změnit svůj způsob náhledu na svět.

* Originální název The Custodians – pozn. překl.

            Jackie byla klientem jednoho z dvanácti sezení, které jsem vedla v průběhu mého pobytu v Laughlinu v Nevadě, právě po útoku 11. září 2001. Protože to bylo na UFO konferenci, kde jsem potkala mnoho lidí, kteří samozřejmě chtěli zjistit, jestli zkušenost tohoto typu zažili. Jackie byla jednou z nich. Každé ráno jsem za asistence Barbary Lamb vedla v průběhu konference schůzky s těmi, kteří zažili únos mimozemšťany. Jackie chtěla pochopit svou zkušenost chybějícího času, která ji trápila. Se svou kamarádkou Elain vyrazily na výlet autem do Sedony v Arizoně velmi brzy ráno (3:00 hodiny). Cesta většinou trvala kolem čtyř hodin a měly přijet kolem 7:00. Místo toho dorazily o několik hodin později (chyběly asi dvě hodiny) a když přijely do Sedony, zjistily, že jely zvláštní cestou. Chtěla jsem se ujistit, že jen nesjely z dálnice a nezaspaly, protože to bylo tak brzo ráno, ale ona si byla jistá, že to nebyl ten případ. Tak brzy ráno býval provoz velmi slabý, což byl hlavní důvod, proč tak brzy vyrazily. Pro takové zpoždění neexistovalo žádné logické vysvětlení. Takže toto bylo hlavním tématem sezení.  Pomohlo, že věděla přesný den a čas incidentu. Zaznamenala si to do svého deníku.
            Chtěla osvětlit další věc, myslela si, že má implantát v nosní dutině. Ukázala mi řadu rentgenových snímků, které její obvodní lékař pořídil, když přišla na kontrolu. Na jednom z nich bylo vidět malou tečku v horní nosní dutině. Na dalších rentgenových snímcích, které byly pořízeny pár měsíců později, žádný takový objekt nebyl. Říkala, že v mezičase z jejího nosu něco vyšlo. Protože nevěděla, co je to za věc, vyhodila to. Chtěla zjistit, jestli v nose něco měla a jestli má v těle nějaké další implantáty.
            Zaměřila jsem se nejprve na tu příhodu s chybějícím časem. Jakmile se dostala do transu, vrátila jsem ji do jejího domu do časných ranních hodin dne 1. června 1993.
 
D:        Je velmi brzy ráno a připravuješ se na výlet. Snášíš se toho rána dolů do domu a chystáš se odejít. Nyní je brzy, brzy ráno dne 1. června 1993. Co děláš? Co vidíš?
J:         Zhasla jsem světla. Právě vycházím ze dveří.
D:        Máš sbalené všechny věci, které si bereš s sebou? (Hm-hmm). Čí je auto, kterým jedete?
J:         Mým fordem.
D:        Budeš řídit ty nebo Elaine?
J:         Řídit budu já. Je velmi brzy, tři hodiny a pět minut. Venku je stále tma a já s Elaine jsme v autě. Ráda poslouchám hudbu. Pomáhá mi zabít čas.
D:        Jak dlouho bude trvat, než dojedete do Sedony?
J:         Asi čtyři hodiny. Jela jsem tam už mnohokrát. Diskutujeme o jiné trase, vede po sedmnácté a pak přímo přes Lynn´s (?) Park do Sedony. Horskou cestou. Méně vyhledávanou. Nikdy jsme tudy nejely.
 
A už jsme zjistily něco, čeho si vůbec nebyla vědoma. Jela jinou cestou, než si pamatovala.
 
D:        Má být ta cesta kratší?
J:         Ne, delší.
D:        Proč jste se rozhodly jet touto cestou?
J:         Kvůli schůzce. Souhlasila jsem, že tam budu. Abych potkala ty lidi.
D:        Budou na této silnici?
J:         Ano. Na této silnici bude jednodušší se s nimi setkat. Podvědomě jsem věděla, že tam budou. Ne vědomě.
D:        Cos myslela tou schůzkou? Je to něco dohodnutého?
J:         S mými lidmi. (Smutně.) Chybí mi.
 
Začínala být rozrušená a rozplakala se. Mluvila jsem s ní, abych získala její důvěru, že o to může mluvit. Pokračovala a stále plakala.
 
J:         Jsou celí… ze světla, jsou vytvoření ze světla. (Posmrkává.) Tolik jste mi chyběli! (Rozrušeně.) Tohle je divné místo.
D:        Ty znáš tyto lidi odjinud?
J:         (Hluboce si povzdechne.) Ano!
D:        Kdy sis s nimi tuto schůzku dohodla?
J:         Když jsem spala, řekli mi, kam mám přijet. (Posmrkává.) Bude to někde cestou. Nevěděla jsem přesně kde, ale měla jsem spěchat. Měla jsem tam být v určitém čase.
D:        A proto jsi chtěla odjet ráno v určitou hodinu? (Hm-hmm) Ale říkalas, že tyto lidi znáš. Odkud je znáš?
J:         Ze světla. (Stále posmrkává.) (Rozrušeně.) Pocházejí ze světla. Jsou světlo. Jeho energie.
D:        Jak jsi je ty poznala?
J:         (Rozrušeně.) Já jsem oni! (Zdůrazňuje.) Já jsem oni!
 
            Snažila jsem se zjistit, o čem mluví, aniž bych ji naváděla.
 
D:        Takže oni s tebou komunikovali, zatímco jsi na Zemi?
J:         Stále, ale ne vždy jim rozumím. Někdy zapomínám, kdo jsou. (Rozrušeně.) Koncentrovaná síla světla. Je to maximální modrá koncentrace světla. Já jsem oni!
D:        Ty jsi oni. Dobře, pojďme se posunout v čase vpřed do okamžiku, kdy jste přijížděly na místo, kde jste se měli setkat. Trvalo chvíli, než jste se tam dostaly?
J:         Potřebujeme natankovat. Musím zastavit kvůli tankování. Cítím se dobře. Cítím se se svěží a nechce se mi spát. Jsem plná energie a nadšená. Ale když jsme zastavily kvůli natankování, cítila jsem se tak ospalá. V minutě jsem byla úplně grogy. V tu chvíli jsem obešla auto, abych nechala řídit Elaine, nemohla jsem udržet oči otevřené.
D:        No, je velmi brzo ráno.
J:         Tohle bylo jiné. Nebyl to spánek. Ona řídila. Měly jsme zapnuté pásy. Dívala jsem se na tachometr. A to byla poslední věc, kterou jsem viděla, sto dvacet kilometrů za hodinu. Pomyslela jsem si, že tam budeme za dvacet minut.
D:        Nebyl žádný provoz?
J:         No, viděla jsem v protisměru auto, které nás na víceproudé dálnici míjelo.
D:        A co se stalo pak? Protože tvé podvědomí to ví. To nespí. Může ti říct, co se stalo.
J:         Zastavily jsme. Sjely jsme z cesty doprava. Byla to prašná cesta. Kolem ní byla ohrada. Asi nějaké farmy. Stáhla jsem okénko. Byla úplná tma.
D:        Takže ona sjela z cesty? Ani se na nic neptala?
J:         Ne. Usmívala se. Dívala jsem se doprava. Bylo tam něco… ve tvaru stříbrné kupole, jako vodní nádrž. Ale nebyla to vodní nádrž. K mým dveřím přistoupili dva „lidé“. Jeden přistoupil k jejím. A mluvili jsme.
D:        Jak ti lidé vypadali?
J:         Šedivě.
D:        A vystoupily jste z auta?
J:         Hm-hmm. Elaine byla v pohodě. Prostě v tichosti šla.
D:        A kam vás vedou?
J:         Jsme na takové vesmírné lodi… v takové místnosti.
 
            Evidentně byl stříbrný kopulovitý objekt ve skutečnosti vesmírná loď.
 
D:        Jsi v místnosti. Co se tam děje?
J:         Učí mě… těmito roboty… šediváky. Cítím, jak z nich vycházejí zvuky, že jsem posel. (Téměř pláče.) Že mě zase musí opustit. Nechci jít zpět. (Rozrušeně.) Půjdu zpět, ale raději bych byla s nimi. Opravdu chci být s nimi. Jsem částečka světla. Částečka světla. Částečka sama sebe. – Jdu zpět.
D:        Co tím myslíš, částečka sebe sama?
J:         Musím se od nich zase oddělit a jít zpět na Zemi. Musím jít zpátky dolů. Chci s nimi zůstat. (Rozrušeně.) Jsou tak láskyplní. A každá molekula prostoru je světlo. (Posmrkuje.) Nevím, jestli zvládnu to, co po mě chtějí.
D:        Co chtějí, abys dělala?
J:         Šířila světlo. Šířila světlo. Jít zpátky a šířit podstatu Boha tím, že budu šířit světlo. (Posmrkuje.)
D:        Řekli ti, jak to máš dělat?
J:         Řekli mi, že vím jak.
 
            Napadlo mě, že je to něco podobného malým světleným bytostem v příběhu Bartholomewa v prvním díle Spletitého vesmíru, který přišel na Zemi šířit světlo.
 
D:        To oni s tebou mluví, nebo jsou v místnosti další bytosti?
 
            Měla pravdu, když je označila za „roboty“, protože oni jsou bilogicky vytvořené stroje, které mohou dělat pouze to, co jim bylo řečeno nebo k čemu byli naprogramováni. Takže jsem věděla, že běžně sami za sebe nemyslí. Jen plní podřadné úkoly. Zajímalo mě, jestli dostali instrukce, které jí předávají.
 
J:         Je to spíš jako telefon. Mluví s někým, kdo je velmi daleko.
D:        A oni ti to jen opakují?
J:         Oni jsou jen telefon. Oni vysílají. Předávají vzkazy. A jsou také vytvořeni ze světla. Je to tak úžasné… ale cítím se tak roztříštěná, když se vracím. ( Posmrkává.)
D:        Proč tě přivedli na tu loď ten den tak brzy ráno?
J:         Potřebovala jsem… zařízení. Je to zařízení. Vložili mi nějaké zařízení do mozku. (Stále posmrkává.)
D:        Jak to udělali?
J:         Kovovým nástavcem. Vložili to do mé pravé nosní dírky.
D:        A tím to vložili do mozku?
J:         Blízko mozku. Abych mohla myslet stále jako oni. Budou mi v průběhu mého života projektovat koncepty. Které mi pomohou žít. Pomohou mi učit. Koncepty se v mé mysli objeví jako obrazy. Slova, ale jako obrazy.
D:        Takže ti to bude pomáhat vědět co říct a co učit?
J:         Ano, ale někdy si myslím, že mi to nepomáhá.
D:        Proč?
J:         Snaží se učit blbce. (Směje se.)
D:        (Chechtá se.) No, a vadí ti, že ti to vložili do hlavy?
J:         Ó ne. Vím, že to potřebuji. Je to moje… telefonní karta.
D:        Abys s nimi mohla komunikovat. Takže to nezpůsobuje něco jako kontrolu mysli nebo něco podobného?
J:         Ó ne, protože já jsem oni. Já jsem oni.
D:        A toto je jejich způsob, jak ti zavolat kdykoliv, kdy ti chtějí předat nějakou informaci?
J:         Aby mi pomohli. Abych se vyhnula nebezpečí. Aby mě informovali. Aby mě varovali, že jsem v nebezpečí.
D:        Přebírají také informace od tebe?
J:         Ano, ó, ano. O každém, s kým mluvím. Každou představu. Každou myšlenku. Každý nápad. Každou zkušenost. Pomáhá  to také jejich vývoji. Nám se vyvíjet.
D:        Co s těmi informacemi dělají?
J:         Vytváří něco jako... krystaly? Budují božský zdroj. Přidávají. Rozšiřují funkce. Přidávají je do božského zdroje. Přidávají to ke znalostem a světlu. Vytvářejí funkce. Božské funkce. On musí mít funkce.
D:        Je toto jediný způsob, jakým získávají informace?
J:         Ne, mají mnoho, mnoho segmentů, jako jsem já, které je posílají. Když nebudu svou práci dělat já, bude ji dělat někdo jiný.
 
Možná toto je jeden z důvodů, proč se setkávám s lidmi, kteří mi říkají stejné věci. Potkávám více a více segmentů, které provádějí na Zemi tuto práci? Pokud ano, vypadá to, že jsou rozeseti po celém světě. Možná to je účel, aby mohli sbírat informace z mnoha různých míst.
 
D:        Ale je toto jediný způsob, jak přijímat informace, prostřednictvím těchto malých věcí, které vložili do vaší hlavy?
J:         Ne, existuje i jiný způsob, ale ještě není úplně funkční. A když si něco myslíme, víme to všichni ve stejnou chvíli. Poznání existence, vysílána od jednoho ke druhému a k dalšímu. A celé světlo ví všechno ve stejnou chvíli. Ale toto je spíše fyzická metoda, jak se se mnou spojit, když jsem na Zemi.
D:        Už jsi někdy něco takového ve svém těle dříve měla?
J:         Ano, v minulém životě. V tomto ne.
D:        Mám na mysli, když jsi byla menší. (Ano.) Tak proč ti museli implantovat další?
J:         Někdy je tělo vstřebá. A někdy jej prostě potřebují aktualizovat, aby mohli shromažďovat všechny znalosti, které potřebují.
D:        Takže se to může stát také dítěti a občas je musí nahradit?
J:         Když mi bylo sedm. Byla jsem osamělá. A oni zařídili, abych se osamělá necítila. Dali mi vědět, že nejsem sama. (Posmrkává.) Ale stále se cítím sama. Tahle Země je zvláštní místo. Je těžké s lidmi mluvit. Bylo těžké mluvit s lidmi. Teď to začíná být snadnější.
D:        Dobře, toho rána, prováděli s tebou něco dalšího, zatímco jsi tam byla?
J:         (Stále rozrušeně.) Říkají mi, abych přestala otálet… Ale budu dělat to, co potřebuji. Jindy to bylo mnohem úplnější. Když jsem byla modré světlo, blok modrého světla na jiném místě. Celý blok modrého světla.